Kterak jsem na Brutalu konečně potkal Angelu z Arch Enemy

Kdo čte můj blogísek už nějakej pátek, dobře ví, že jsem si na modrovlasou bohyni z Německa dělal zálusk už od tý doby, kdy mi konečně sestoupla obě varlata a já se začal cítit jako opravdovej muž. Což bylo zhruba letos v lednu. Naplněn testosteronem a s plným šourkem jsem tedy o pár měsíců později vyrazil na Brutal Assault, kde se schylovalo k vpravdě historickému setkání: Korej měl potkat svou životní lásku a po vzoru Borata ji odchytit do zásnubního pytle. Takovej byl plán.

Co vám budu povídat. Úplně to letos neklaplo. Chyběl ale jenom zatracenej kousek!

Původně jsem chtěl z Brutalu sepisovat obsáhlej report, pak mi ale došlo, že si z celého fesťáku vlastně moc nepamatuju. Před očima jsem měl po celou dobu trvání Brutalu totiž modro a šel si za svym. Vrcholem byl pro mne samozřejmě den, kdy hráli Arch Enemy (už nevím, kterej v pořadí to byl), k nimž jsem se, v domnění, že mě ti kucí pak dotáhnou přímo k Angele, nutně potřeboval infiltrovat.

A to se povedlo!

Sice jsem za to zaplatil veškerými úsporami a musel aplikovat pokročilé vyjednávací metody...

Já: Můžu tam jít?
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Ne
Já: Prosím
Sekurity: Když tě tam pustím, zavřeš už hubu?

... ale nakonec to klaplo a já byl uvnitř! V útrobách Brutalu pak vznikla tahle památná fotka:

Běžnej smrtelník by radostí ospamoval svoje sociální sítě, utřel slzičky štěstí a šel zpátky chlastat. Já ale mířil výš - mnohem výš - chtěl jsem až do modrého nebe. A to vám říkám, nakonec moc nechybělo a k tomu dotyku sliznic by fakt došlo. Mí nově nabytí kámoši z Arch Enemy mě totiž fakt nasměrovali až do samotné backstage, kde se tou dobou prej Angela pohybovala, protože se nám chuděra drobátko styděla a nechtěla vystavovat svoje útulné tělíčko hladovejm pohledům břídilů, co poslední půlrok beztak strávili masturbací nad jejími fotkami (takže úplnej opak mě, že jo). Dokonce ji nesměl ani nikdo fotit!

Abych to zkrátil, po vstupu do backstage jsem Angelu opravdu spatřil. A skrze přísedící ilustraci můžete posoudit, jak málo chybělo k tomu, aby se jednomu bezvýznamnému blogerovi splnil jeho sen:

A tady vidíte, drazí přátelé, jak tenká hranice mnohdy stojí mezi životem bohéma a nekonečnou torturou v údolí zmařenejch přání. Jo, osud dokáže být pěknej pes. Tak třeba za rok.