METALOVÝ HATECLUB #19: DISTURBED A TEN JEJICH COVER

Disturbed mám rád. Deklaruju to hnedka úvodem, páč jsem už několikrát hořce zakusil, kterak chutná pocit absolutního nepochopení, kdy 4 odstavce poctivě budujete pointu, snažíte se argumentovat, nestřílet do vzduchu planej hejt a v komentářích to pak stejně nakoupíte od lecjaké lopaty, co vás veřejně vyhlásí za prachsprostého závistivce či pozornostichtivého kokota.

Disturbed mám rád, jenže mě poslední dobou docela sejří.

Disturbed před coverem - foť to takhle nakřivo, ať nejde vidět, že je tu pár stovek lidí

Nejsem kumštýř a na place zkušebny se cítím svěží asi jako Roman Skamene s Aťkou Janouškovou v čele basketbalového týmu, tak nějak si ale dokážu představit, že do ní muzikanti většinou nelezou s ušlechtilou ideou tvořit klasická díla Beethovenova ražení, ani dekonstruovat podstatu hudby jako Radiohead. Mnohem častěji mají jednoduchou potřebu seberealizace, chtějí záminku pro svoje prokalené noci nebo prostě jenom toužej z hlavy dostat těch pár nápadů, co jim onehdá ve sprše přišly děsně cool.

A když pak z té lopoty ve studiu zacinká nějakej stříbrňák, holky vlhnou za ušima a překupníci nestíhaj dealovat vaše lístky? Paráda, vždyť jde o sen každého muzikanta!

Problém nastává tehdy, když zpoza sukcesu vehementně čouhá vychcanost a kalkul, kterej navíc stojí na tak chatrnejch základech, až nejste s to akceptovat, že mu jdou lidi tupě naproti, a máte chuť tenhle protest vykřičet do celého světa. Disturbed vydali zhruba před rokem desku, o níž říkám, že je vcelku fajn, a druhým dechem dodávám, že nebýt coveru The Sound of Silence, dneska si na ni nevzpomene ani moje máma, která mi jinak doslovně cituje moje protiargumenty ze dne 29. srpna 1998. Album se prodávalo zhruba s třetinovým propadem k předchůdci, vlastní klipovej arsenál (The Vengeful One, The Light) lavíroval v mantinelech jednotek milionů views a hlavně museli Disturbed vyklidit pozici halové kapely, protože se jejich první comebackové koncerty nedařilo lidem moc dobře prodat.


Tyhle výsledky samozřejmě zalarmovaly připosrané autority z vydavatelství (nebo samotnou kapelu?) a ty se pak jaly konat činy, na něž neměly koule v období před vydáním desky - postavit její kompletní promo na jediné, navíc čórnuté skladbě.

Obecně fakt nejsem fanoušek kapel, co si pomník staví na práci někoho jiného. Na vrchol tě má sakra dokopat tvoje dřina, tvoje nápady a tvůj repertoár. Disturbed neukázali prostředník žánrovým klišé, ani si netroufli předělat trochu míň známej song nebo v prachu zapomnění utopenej bizár. Vzali naprosto funkční a za oceánem po generace tradovanou klasiku, maličko ji nablejskali, obalili tunou patosu a odeslali expresní zásilkou vstříc po ubulenejch tryznách toužícímu mainstreamu. A to je vše, milí přátelé. Vychtěně poetické, obsahově prázdné, leč formálně dokonalé (David Draiman zpívá nejvyšší ligu), a proto úspěšné. Jenže: Má tohle stačit?

Většině fans zjevně jo a kdo ví, třeba ani nemám pravdu. Vím jenom to, že kdykoliv tenhle temně maskovanej cukrkandl slyším, dělá se mi vyrážka v ohanbí, páč jej považuji za, ehm, sladkobolnou pičovinu. Sorry.

Disturbed po coveru - foť to všechno, máme tuny novejch fans!