a

neděle 14. června 2015

Recenze: Muse - Drones


Snažím se pořád najít to správné slůvko... ještě nic... pořád mě nenapadá... tady je: ambivalentní. Přesně takové dojmy mám z rockových megahvězd Muse a jejich protiválečného opusu Drones, který po měsících poctivé reklamní masáže konečně najdete u svého torrentového dealera kamenného prodejce muziky. Proč ambivalentní? A proč používám slova, kterým sám nerozumím? Neodpovím vám ani na jedno. Řeknu pouze, že Muse roku 2015 mají dvě zatraceně odlišné tváře.

Ta jedna je kytarová, vyzývavá a jaksepatří šťavnatá, striktně rocková, chcete-li. Druhá vypadá jako stará bába a úplně stejně i zní. Jako stará bába, která se nedostatky snaží maskovat tunou líčidel, a vytváří tak něco neexistujícího, pouhý obraz vlastní výjimečnosti a zachovalosti. Drones je bohužel dokonalou kombinací obou těchto protipólů. Ba co víc - oba tyto protipóly na desce dostávají zhruba stejné množství času. Údolí radosti, stínů a létajících mašinek na dálkové ovládání vám otevírá svou náruč, přátelé.


Už když kapela vydala pilotní singl (respektive první ukázku) Psycho, bylo tak nějak jasné, že i v tomto případě budou Muse vyvolávat nemalou kontroverzi. Někteří jásali z návratu k zemitějšímu zvuku, spousta jiných lamentovala nad obhrublým a extrémně triviálním textem. Já teda nevím, ale válka je podle mě něco krajně nepříjemného, bolestivého a svým způsobem vulgárního, a pokud čekáte, že vám kolega v zákopech bude ze svého deníčku předčítat Vančurovsky vznosnou češtinou, pak jste asi naprostý idiot. Kdepak, Psycho je fajn, houpe se na velkolepém riffu a přisprostlost tady má své dobře odůvodnitelné místo.

Následující Mercy je příjemnou, ačkoliv možná až příliš okatou a repetitivní vzpomínkou na hitovku Starlight - jednoduše zapamatovatelná klavírní linka, synťáky budovaná atmosféra, táhlé opakování názvu v refrénech až do zemdlení - že už jste to slyšeli? Jo, v Mercy fakt nic objevného nehledejte.

Reapers, to už je jiná - tady se nám začíná kopat vyšší rocková liga. Technicky naprosto vypiplaná, Bellamyho jemným falsettem správně okořeněná a závěrečnou kytarovou salvou brutálně uzavřená pecka, která bude jedním z koncertních vrcholů každé show pro následující léta. Tohle jsou Muse, jací dobyli svět. Silný střed je pak umocněn zlatým hřebem celé nahrávky: duo JFK + Defector je jako malá rocková opera. Taková, kterou Muse chtěli dlouho nahrát, ale nepovedlo se jim to ani tehdy, když si vyhradili třicet minut stopáže. Tady jim stačilo nějakých pět a půl minuty. Od úvodního, a kytarovými kolizemi silně gradujícího, proslovu Johna F. Kennedyho o tajné vládě vyšších elit přes Queenovsky řízlé refrény až po dokonale sugestivní sólo, které vás vystřelí kamsi do vesmíru. Ultimátní práce.


Žádná krása ale není věčná a jakmile narazíte ve světě Muse, jde o velmi bolestivý karambol. Rockové desky aktivně poslouchám nějakých deset let (= přemýšlím u nich a nehraju kapesní kulečník), během nichž jsem snad nezažil takovou, která by své pracně budované momentum dokázala během poslední dvacetiminutovky zakopat tak hluboko pod zem, jako se to povedlo právě Muse. Otravně idealistickou Revolt bych ještě dokázal ignorovat, závěrečný trojlístek zhudebněné přehlídky nudy, která má navíc skoro 20 minut, už ale ne. Jako by Bellamy potřeboval ukojit své ego. Jako by posledních dvacet minut nemohl odolat nekonečné inhalaci své vlastní dokonalosti. V poslední čtvrtině alba vidím pouze jeden pozitivní moment, a to když se dlouhatánská (deset minut, proč sakra?) The Globalist zhruba ve své polovině přerodí do stadiónové riffáže, která však na pozadí probíhajícího odpočtu vyzní trochu do ztracena. Jinak jde o nekonečnou deklamaci a prázdnou snahu tvořit vyšší formy umění - finální Drones je až ostudně nepovedeným důkazem.

Pokud je Drones politickým albem, jedná se tedy ze strany Muse o malou habaďůru na voliče. Naděje a momenty čiré rockové extáze, na něž fanoušci kapely tak dlouho čekali, se tady střídají s nekonečnými minutami prázdnoty a závěrečnou masturbací vlastního ega. Drones je deskou dvojpólovou, diskutabilní a možná i jedinečnou. Jedinečnou v tom, jak rozdílné pocity z jedné hodinky poslechu si opravdu můžete odnést.

Žádné komentáře:

Okomentovat